Beletrie může někdy o pravdě vypovídat více než dokument, protože neskrývá, že popisuje jen vlastní úhel imaginace prožívaného, a tak je ve své podstatě pravdivější než dokument který by opomněl připomenout, že je jen jedním z mnoha možných způsobů zpracování viděného. Zatímco dokument může začínat slovy: Mrchus feminicus vulgaris byl jako jako species pojmenován v 21. století. Teprve po vytlačení matriarchátu, rozplynutí patriarchátu, politickém feminismu a záchvěvu mužských kruhů byla do externí paměti lidstva, na zrcadlový disk Wikipedie, zaznamenána Mrcha obecná (Mrchus feminicus vulgaris urbanus). Ovšem povědomí o tomto druhu má lidstvo již dávno, bez ohledu na matrilineární či jinou linii.
Beletrie si může dovolit začínat mnohem volněji: Voněla sexem, zdravím a vábila ho jako rozkvetlá třešeň na toulky životem. Letěl za ní a i když svá křídla trhal o šípkové keře, neviděl a nevnímal nic jiného než její bílý závoj a vůni. Příliš, příliš pozdě zjistil, že není tím, čím ho vábila, světlem pravdy a poznání, ale jen jednou z mnoha hladových sirén čekajících na chybující námořníky.

VĚZEŇ

Za okny vábily zvlněné kopce člověka k sobě. Taky tam bylo vědomí, že láska může přerůst ve zločin a zločin v trest, protože, co je tam, může být i zde. Co je v nás, nachází se i vně, ať jste zavření v kopce žaláře, nebo na cestě ke své nevěstě. Někoho do žaláře přivede láska ke zlatu, jiného jen k penězům, jsou i takoví, kteří budou zavřeni za to, že slepě milovali svou ženu či děti. A přesto, že všichni vězni rádi koukají z okna ven, jen málo z nich vidí zvlněné kopce. Okna žaláře nemívají výhled na lesy, na rozkvetlé louky, plodné vinice, sady, ani na dětské koutky. Jejich cílem není podpořit zdravé síly v člověku, ale zatarasit cestu ven, uvěznit člověka v něm samém, a ostatní ochránit před jeho zločiny, možná i předtím, aby vypravoval ostatním, co ho přivedlo na scestí. Nechat jej trýznit výčitkami svědomí, a pokud ho nemá, tak nechat jej smažit v pekle své vlastní touhy rozběhnout se do kopců a znovu konat. To, že za okny vábily zvlněné kopce ke styku člověka s přírodou, víme. Ještě tak otevřít okno, slézt těch pár metrů na úroveň chodníku a vydat se do lesů. Tuhle myšlenku nám již někdo zanechal: zpět do lesů, zpět domů, do prostředí, které si poněkud idealizujeme, kde nejsou hluční lidé, otravné motory, kde si člověk myslí, že je doma, že je tam, kde jeho předci léta pobývali, mezi hvozdy, borůvky, maliny a hříbky, do lůna vůně pryskyřic. Možná tomu tak není, někdy naše mysl vytváří obrazy vnímání, které neodpovídají dané realitě. To známe všichni, pohlédnem na lesy a zatímco někdo vidí klíšťata a slyší vytí vlků, jiného popadne hrůza z přepadení, jakoby byl v lese již někdy přepaden.
Možná za tím malým oknem žádné lesy nejsou, možná tam stojí jen další blok vězeňských cel. Kdo se v tom má vyznat, když oči vězně hledí jen prázdně před sebe.
Nejenom já, nebo ty, zpět do lesů, ale i naše děti by rády zpět do lesů, do míst, kde si mohou bez dohledu dospělých budovat své první domovy, vytvářet něco, co jim ani nejmodernější a nejnákladnější systémy hřišť nemohou nabídnout; volnost a svobodu pro vlastní experimenty. Co tak může dítě dělat na oranžovém hřišti, které neskýtá jediný tajný kout, kam by se dalo ukrýt před zraky dospělých. Jak se může něčemu naučit, když je pod dohledem kamer chráněno před nezdary. Není to tak dávno, co děti chodily do školy kilometry sněhem i blátem, protože při pěkném počasí bylo zapotřebí, aby pomáhaly rodičům, tam někde možná byla Karkulka, kterou vedli k tomu, aby přežila i setkání s vlkem. Dnes děti zavezete do školy a patří k tomu, že je ze školy i vyzvednete, a tak se dítě jde ukrýt do virtuálního prostoru svého mobilu, aby aspoň chvíli bylo samo. Tím, že jim bereme prostor pro jejich vlastní přirozené hraní, jim bereme možnosti, kde mohou aspoň jakž takž se cítit samy sebou a kde mohou jakž takž objevovat vlastní cesty života. Vězeň asi nevyrostl ve virtuálním světě, na to je příliš starý, přesto se dívá z okna, jak na vstupní bránu do jiného světa.
Možná, že za tím oknem žádné lesy nejsou a možná ani žádné děti nemáme, neboť, jak snad pravil Chalíl Džibrán, “Copak nevidíte, že vaše dítě je spíše vaším otcem.”

Abychom porozuměli, o co tu běží, je potřeba se vrátit. Oživit mrtvé, nalézt nitky, které splétají lidské osudy a propojují skutečné s domnělým, reálné s virtuálním, hmotné s duchovním.

JIŘÍ

je název knihy na motivy vzniku, rozvoje a zániku naší ekofarmy. Kniha má 188 stran a první polovina knihy je zdarma.
Celá elektronická kniha stojí 40 Kč. Cena tištěné verze včetně poštovného je 340 Kč.
Po uhrazení ceny knihy na účet 164 182 402 / 0600, variabilní symbol 777, uveďte, zda ji chcete tištěnou, nebo ve formátu PDF (40 Kč), nebo EPUB (80 Kč) vhodný pro čtečky.
Adresu k zaslání knihy zanechejte v poznámce u převodu z účtu, nebo souběžně na email jiri.stagl@centrum.cz.

Pan Hrčka

Pan Hrčka by byl jenom malou přehlédnutelnou epizodou, kdyby nezačal aktivně proti svým sousedům bojovat. To není silné slovo, pro starého, mrzutého dědka. Psal anonymy. Nejdříve Jiřímu, kde se označoval jako jeho přítel, a proto mu musí bohužel říct, že ho jeho žena podvádí. Pan Hrčka neznal Jiřího dogmata a takový anonym neměl na Jiřího žádný vliv. Později psal pan Hrčka na všechny možné úřady a spolky. Myslivcům, že zvěř díky jejich sadu ztratila přirozenou pastvu, stavebnímu úřadu, že nemají správnou barvu omítky, policii, že se domnívá, že Jiří staví dům za evropské dotace, obci, že špatně třídí odpad. Není potřeba vše vyjmenovávat, úřední orgány si Jiřího předvolaly, vyšetřily anonymy, zapsaly a vyhodnotily, ztráta času pro všechny zúčastněné, škoda peněz daňových poplatníků. Jiřímu vadila ztráta sousedských vztahů. Když ho Kateřina nabádala také k nějaké akci, tak jenom mávnul rukou, co si na starém dědkovi vezmeme, taky nechtěl opakovat chybu se sousedkou kvůli nevýznamné ztrátě kytek. Čert vem pana Hrčku. Mohl mu vynadat, a to taky udělal. Vynadal mu, když zjistil, že si pan Hrčka posunul plot a zabral si tak jejich vlastní pozemek. Brumbálkovým to mohlo být jedno, pozemků a místa měli tolik, že na nějakém metru opravdu nezáleželo, ale když vás soused takto udává, tak je to důvod mu vynadat do starých kozlů a udavačů. Kateřina to viděla jinak, takového souseda je potřeba se zbavit. Osobně jí bylo nepříjemné když ji šmíroval za keři, stejně protivné jí bylo, když za ní přišly děti nebo jiná návštěva a pan Hrčka je začal neomaleně fotit. Jiří jí říkal, ať to nechá být. Když však Kateřina viděla, jak si její sestra s naprostou samozřejmostí vzala žebřík, přelezla plot, který Hrčka posunul, a došla si pro zaběhnutou slepici, rozpomněla si, jak se to u nich doma dělalo. Polena sama ke kotli nepřiletí. Co potřebuješ, musíš udělat. Pan Hrčka jen koukal. To byla pro Kateřinu lekce. Žádné “nechej to být”. Na to ať si hrají ve Znojmě. Akce, čin, to byl hlas její vlastní krve.

Na Petrových kamenech se sešly staré dobré známé. Dříve by je označili za čarodějnice a zřejmě by se tam ani nesešly, teď se však scházely na pravidelném rituálu. Starší z nich, Ádinka přicházela se žádostí, aby propojili smrt s člověkem, který si to zaslouží. Požádala ji o to její známá, její jméno neuváděla, na sletu vyslovují pouze jména obětí.
Obětinu předložila.
“Zmar a smrt nechť si najde pana Hrčku.”
“Nechť slehne život pana Hrčky”, mumlaly ženy v kruhu.
“Nechť slehne”, předříkala starší z nich.
Čarovat je jako rodit, ze tmy na světlo, z chumraje do ohně, z bolesti k radosti. Záchvěvy bolesti i radosti. Záchvěvy. Projevy lidských slabostí i nelidské síly. Oheň, žár, světlo a tma. Mysl opitá mocí. Pro boha, bez Boha.
“Nechť slehne život pana Hrčky.”
“Nechť slehne.”

O týden později v Žilné položila Kateřina na parapet hliněný džbán a řekla Jiřímu, aby na něj nesahal, že ho má od Ádinky.
Když se z okna dívala na dům pana Hrčky, řekla Jiřímu: “Hrčka v lednu zemře.”
“Jak to víš?”
“Poprosila jsem Ádinku, aby mi pomohla. Byla na sletu a řekla mi, že Hrčka v lednu zemře.”
Jiří byl od přírody nedůvěřivý k pokusům o ovlivnění osudu. Pociťoval, že devadesát šest procent kartářek, astrologů a podobných lidí obdařených jinou mocí nejsou těmi, za něž se vydávají. Čtyři procenta, to je standardní odchylka na Gausově křivce. Ve čtyřech procentech máme nadané, retardované, homosexuální, asexuální. Čtyři procenta je více než dvě procenta rozdílu, kterými se má lišit DNA člověka od šimpanze. Co udělají dvě procenta rozdílu v DNA se Zemí, je vidět i z vesmíru. Neznal Adínku, aby mohl posoudit, zda patří k čtyřprocentní menšině. Jenže bytostně nechtěl mít s některými věcmi nic společného. Tohle nebylo jeho téma, jeho způsob uvažování. Zároveň byl ve svém uvažování neoddělitelnou součástí rodiny. Na devadesát šest procent nevěřil Ádince, nevěřil kartářkám, ke kterým si Kateřina občas zašla. Neříkal jí, že když si před léty nechala od Ádinky vyložit karty, tak jí z toho nic nevyšlo. Jiří měl prostě pocit, že Kateřina má právo na vlastní svobodné rozhodování. Svoboda jejího uvažování a chování byla pro něj svatá.

Poslední záznam: 31.7.2019.