Beletrie může někdy o pravdě vypovídat více než dokument, protože neskrývá, že popisuje jen vlastní úhel imaginace prožívaného, a tak je ve své podstatě pravdivější než dokument který by opomněl připomenout, že je jen jedním z mnoha možných způsobů zpracování viděného. Zatímco dokument může začínat slovy: Mrchus feminicus vulgaris byl jako jako species pojmenován v 21. století. Teprve po vytlačení matriarchátu, rozplynutí patriarchátu, politickém feminismu a záchvěvu mužských kruhů byla do externí paměti lidstva, na zrcadlový disk Wikipedie, zaznamenána Mrcha obecná (Mrchus feminicus vulgaris urbanus). Ovšem povědomí o tomto druhu má lidstvo již dávno, bez ohledu na matrilineární či jinou linii.
Beletrie si může dovolit začínat mnohem volněji: Voněla sexem, zdravím a vábila ho jako rozkvetlá třešeň na toulky životem. Letěl za ní a i když svá křídla trhal o šípkové keře, neviděl a nevnímal nic jiného než její bílý závoj a vůni. Příliš, příliš pozdě zjistil, že není tím, čím ho vábila, světlem pravdy a poznání, ale jen jednou z mnoha hladových sirén čekajících na chybující námořníky.

VĚZEŇ

Za okny vábily zvlněné kopce člověka k sobě. Taky tam bylo vědomí, že láska může přerůst ve zločin a zločin v trest, protože, co je tam, může být i zde. Co je v nás, nachází se i vně, ať jste zavření v kopce žaláře, nebo na cestě ke své nevěstě. Někoho do žaláře přivede láska ke zlatu, jiného jen k penězům, jsou i takoví, kteří budou zavřeni za to, že slepě milovali svou ženu či děti. A přesto, že všichni vězni rádi koukají z okna ven, jen málo z nich vidí zvlněné kopce. Okna žaláře nemívají výhled na lesy, na rozkvetlé louky, plodné vinice, sady, ani na dětské koutky. Jejich cílem není podpořit zdravé síly v člověku, ale zatarasit cestu ven, uvěznit člověka v něm samém, a ostatní ochránit před jeho zločiny, možná i předtím, aby vypravoval ostatním, co ho přivedlo na scestí. Nechat jej trýznit výčitkami svědomí, a pokud ho nemá, tak nechat jej smažit v pekle své vlastní touhy rozběhnout se do kopců a znovu konat. To, že za okny vábily zvlněné kopce ke styku člověka s přírodou, víme. Ještě tak otevřít okno, slézt těch pár metrů na úroveň chodníku a vydat se do lesů. Tuhle myšlenku nám již někdo zanechal: zpět do lesů, zpět domů, do prostředí, které si poněkud idealizujeme, kde nejsou hluční lidé, otravné motory, kde si člověk myslí, že je doma, že je tam, kde jeho předci léta pobývali, mezi hvozdy, borůvky, maliny a hříbky, do lůna vůně pryskyřic. Možná tomu tak není, někdy naše mysl vytváří obrazy vnímání, které neodpovídají dané realitě. To známe všichni, pohlédnem na lesy a zatímco někdo vidí klíšťata a slyší vytí vlků, jiného popadne hrůza z přepadení, jakoby byl v lese již někdy přepaden.
Možná za tím malým oknem žádné lesy nejsou, možná tam stojí jen další blok vězeňských cel. Kdo se v tom má vyznat, když oči vězně hledí jen prázdně před sebe.
Nejenom já, nebo ty, zpět do lesů, ale i naše děti by rády zpět do lesů, do míst, kde si mohou bez dohledu dospělých budovat své první domovy, vytvářet něco, co jim ani nejmodernější a nejnákladnější systémy hřišť nemohou nabídnout; volnost a svobodu pro vlastní experimenty. Co tak může dítě dělat na oranžovém hřišti, které neskýtá jediný tajný kout, kam by se dalo ukrýt před zraky dospělých. Jak se může něčemu naučit, když je pod dohledem kamer chráněno před nezdary. Není to tak dávno, co děti chodily do školy kilometry sněhem i blátem, protože při pěkném počasí bylo zapotřebí, aby pomáhaly rodičům, tam někde možná byla Karkulka, kterou vedli k tomu, aby přežila i setkání s vlkem. Dnes děti zavezete do školy a patří k tomu, že je ze školy i vyzvednete, a tak se dítě jde ukrýt do virtuálního prostoru svého mobilu, aby aspoň chvíli bylo samo. Tím, že jim bereme prostor pro jejich vlastní přirozené hraní, jim bereme možnosti, kde mohou aspoň jakž takž se cítit samy sebou a kde mohou jakž takž objevovat vlastní cesty života. Vězeň asi nevyrostl ve virtuálním světě, na to je příliš starý, přesto se dívá z okna, jak na vstupní bránu do jiného světa.
Možná, že za tím oknem žádné lesy nejsou a možná ani žádné děti nemáme, neboť, jak snad pravil Chalíl Džibrán, “Copak nevidíte, že vaše dítě je spíše vaším otcem.”

Abychom porozuměli, o co tu běží, je potřeba se vrátit. Oživit mrtvé, nalézt nitky, které splétají lidské osudy a propojují skutečné s domnělým, reálné s virtuálním, hmotné s duchovním.

Jiří

je název knihy na motivy vzniku, rozvoje a zániku naší ekofarmy. Předchozí řádky jsou z jejího přebalu.
Kniha má 160 stran a první polovina knihy je k přečtení zde.
Cena celé elektronické knihy je 100 Kč.
Cena tištěné verze je 350 Kč.
Po uhrazení ceny knihy na účet 164 182 402 / 0600, variabilní symbol 777, obdržíte knihu elektronicky.
Vyberte si, zda ji chcete ve formátu PDF, nebo EPUB vhodný pro čtečky.
Adresu k zaslání knihy zanechejte v poznámce u převodu z účtu, nebo na email jiri.stagl@centrum.cz.

Život po životě

Kdyby Ovidius přijal svůj osud, mohly jeho verše o lásce a milování mít pokračování. Kdyby Castellio přijal trapnosti Kalvína, mohl žít mnohem déle, ale Ženevu by před nástupem šílenství pokrytectví neochránil. Kdyby si Jiří nevzal Kateřinu, mohl dosáhnout jiných cílů. Jenže není žádné kdyby, je jen neskutečné množství když. Když zaseješ pšenici, neočekávej, že sklidíš oves. Když si vezmeš Kateřinu, nemůžeš očekávat, že se budou kolem tvého domu se smíchem prohánět vnuci.
Měl jí jít z cesty a přijmout svoje zneužití a zneuctění? Nebo naopak měl najít způsob, jak svůj svět zbavit této mrchy? Jiří před svým vyhnáním z domu často nespal mnoho dní za sebou. Prosil a hledal všechny síly vesmíru, aby mu pomohly situaci vyřešit, aby ho natrkly, co dělá špatně, co má mít sílu zlepšit. Hledal, ke komu se má obrátit o pomoc. Kladl si vinu za všechno zlo, které se chystalo přijít k jeho rodině. Marně tehdy prosil svoji Kateřinu, aby mu v tom pomohla, aby nedopustila, že se jejich vztahy promění v nenávist. Neviděl, že bohatství, které spolu vytvořili, zatemnilo Kateřině oči. Přivádělo ho k zoufalství, když se s ním Kateřina odmítala bavit o jejich budoucnosti, o tom, co bude s jejich dětmi, s jejich sadem, když mu jen dokola opakovala: “Dělej si, co chceš.” Nedokázal se oddělit citem ani rozumem od rodiny, dětí, společných hodnot. Dokázal vymyslet spousty variant, jak se domluvit, jak to udělat, aby se úplně nezranili, aby nepropadli naprosté destrukci vztahu a hodnot. Byl ochoten mnoho obětovat, snad i sám sebe, již jen málo hodnot jej drželo při zemi. Jako rodič neuměl přijmout tu jedinou větu, kterou mu Kateřina opakovala: “Dělej si, co chceš.” Neuměl ji přijmout ani jako její manžel, protože ať se dělo, co se dělo, byl jejím manželem. Nenašel u sebe hodinu, kdy by mohl říci: Je mi jedno, co s tebou bude, je mi jedno, co bude s našimi dětmi. Je mi jedno, co bude s naším společným životem. A nakonec se za své hluboké city začal sám před sebou stydět. Zažíval, jak ho láska k dětem a manželce vede do hlubin lidského neštěstí a zmaru. Svatí to někdy popisují jako temnou noc duše, čas, kdy raději chceme být slepí, hluší, hloupí, nezodpovědní, protože to, co se nám promítá, je lepší nevidět, neslyšet, nevnímat a nesnažit se tomu porozumět.
Když pak v autě vstoupil mimo čas a prostor, vzdal své snažení, přijal, že není v jeho silách některé věci změnit nebo zastavit, myslel si, že propadl na dno. Že to všechno byl jen omyl, že ani ty nejsilnější city, které choval ke své ženě, ke svým dětem, k hodnotám, na kterých stavěl, neobstojí před věkem bohyně Kálí. To byla jeho temná noc duše. U Jiřího se neodehrála na poušti, ale v duchu křesťanské mystiky souvisela s Ježíšovými slovy: “Chce-li někdo přijít za mnou, ať se zřekne sám sebe”. Jiří se zřekl světa, Kateřiny, synů, sadu - všeho, co měl rád. Tehdy v autě nepřišel Ježíš za ním, ani neměl pocit, že se spojil se silami Delfské věštírny. Pocítil jen dno své duchovní existence. Dno rituální obětiny. Identifikaci s neschopností cokoli změnit. Vymazání citů a odevzdání své vůle do služeb rozumu. Jeho snaha změnit realitu jej tak vlastně vedla k plnému přijetí reality. Ohýbání reality je jistým druhem marnosti.

Poslední záznam: 31.5.2019.