Pohádka
Zní to jak pohádka,
že cesta do Nebe,
je všude značená.
Slyšíš ji ve větě,
slyšíš ji ve hlásce.
Kamkoli pohlédneš
můžeš ji uvidět.
Zní to jak pohádka,
že Velká pohoda
není Ti daleká.
Za každým pohybem,
za každou mimikou,
necháváš záznamek,
že stojí za Tebou.
Zní to jak pohádka,
že se ptáš po Pravdě
a čekáš Odpověď.
A Ona přichází
v točnici poznání,
skrz Tvoje doteky,
s výtvory Přírody.
Zní to jak pohádka,
že nejsi jediný,
kdo se Tě dotýká.
Že s každým jsi ve styku,
s každým jsi v objetí,
cokoli nemíjíš
je Tvojí nadějí.
Zní to jak pohádka,
že už jsi takový.
Věnováno poctivým
Pracuješ od rána,
pracuješ do noci
a možná Ti nesdělím,
jak jsi mi potřebný.
Nebo se uznání jenom tak zašeptá,
jako bych nebyl dost statečný
- pro lidské šťastnění.
Pak může se zdát, že chybí mi čas
a já kvapně a ve spěchu toužím Ti říct -
že z Tvojí práce taky jsem živ.
Jak je to nádherné,
že cokoliv učiníš
může mě potěšit.
Na tvých mozolech,
poctivého snažení,
dennodenně spočívám
jak ve slovech hladících
ze srdce Ti děkuji.
Klacek
Koupili jsme si louku. Vzal jsem sekeru a krompáč a sek po seku, kop po kopu,
jsem ji připodobňoval našemu snu, ovocnému sadu. Matěj dělal to samé.
Našel si useknutý klacek a hodiny sekal kopřivy a trnité keře.
Sekera je dobrý nástroj a potřebuje šetrné zacházení. Nesekat s ní do kamene,
nenadávat ji do blbců, když se zasekne. Sekera je kamarád, partner a pomocník na
cestě ke snům, patří ji vděk, že se účastní budování našich snů. I klacek je výborný
kamarád – ochrání tě před kopřivami, dodá ti odvahy před divokým prasetem; můžeš jej
půjčit tatínkovi, když potřebuje nadzdvihnout doutnající slámu; můžeš s ním pracovat,
to je něco jako žít. A Matěj se se svým klackem natolik sžil, že s ním dělal
veškeré práce od ledna do dubna. Když se chtěl vyčurat, řešíval dilema, jak si
rozepnout kalhoty a nepustit klacek.
Když byl Matěj menší, četl jsem mu o opičce Poli, jak spadla při hraní a „kolínka
ji bolí“, a Matěj při těch slovech, tak silně plakal, že kdyby sám spadl, tak by
tolik neplakal. Když se mu zlomil klacek. Plakal jako tenkrát u opičky Poli –
naprosto zdrcen, nešťasten, zasažen. Neměl chuť cokoli řešit, neměl odvahu se na
klacek podívat. Řekl bych, že prožíval první zážitek smrti a nenávratnosti.
Plakal a štkal, nechtěl domů a nechtěl tam být, nechtěl jiný klacek a nechtěl
zlomený vidět; tatínek a maminka jakoby rázem byli něčím cizím. Matějovi umřel klacek.
Snad by se nám mohl někdo smát, že jsme druhý den klacek pohřbili.
Štěstí
Dnes se mě Matěj zeptal, jestli jsem někdy opakoval tu samou chybu.
Dělám spoustu chyb, ale zdálo se mi, že Matěj tím míři spíš k něčemu podstatnému a
tak jsem mu odpověděl asi něco takového: „Mám pocit, že kdykoliv ke mně přišel závan
tvůrčí energie, nápadů, vizí, emocionální radosti, lásky, naplněnosti, atd., hned
jsem to přerušil, zazátkoval kanál a začal něco dělat, jako by nebylo v mých silách
přijmout tyto radosti, jako kdybych se lekl velké radosti, jako kdybych nevěděl,
že je to To hledané. Prostě jsem nesčetněkrát radost nepřijal.“
Musí to být ohromná moc, která přivádí radost vždy znovu a znovu a nenechává se
odradit mým špuntováním.
A přestože jsem to věděl, tak jsem se pokaždé dopouštěl té samé roztržitosti.
Zamezil jsem přicházení radosti a spokojil se s nepatrným málem, s nepatrnou vteřinkou
z věčnosti.
Růžový keř
Do sebe schoulené,
leží si děťátko,
kterému říkají
růžové poupátko.
Ustláno na růžích,
spinká si v zahradě,
dokud jej Sluníčko
nezavolá ke slávě.
Semknuté do klína
vypadá bezbranně
když se chce objevit
v celé své nádheře.
Pro Tebe bratříčku, pro Tebe sestřičko.
Pro Tvoji písničku,
co slyšíš v srdíčku.
Pro Tvoji dušičku
můj drahý človíčku.
Kam hledíš človíčku?
Co hledáš ve světě?
Růžová růžička
roste i pro Tebe.
Ale kdopak by neznal to Boží poupátko,
kterému říkají přírody děťátko.
Vždyť tady na světě je tolik k vidění
o lidských srdíčkách a Božích peřinkách.
Vždyť tady na světě je tolik k slyšení
o lidském srdíčku a Božím nebíčku.
... pomalu, ... potichu -
rozkvétá i ve Tvém srdíčku.
Střípek Lásky
Píši Ti nezvratně,
že jsem Ti na cestě.
Píši Ti básně,
aby Ti bylo krásně.
Nemá to úpravu,
nemá to řád
abych si nezastřel,
jak Tě mám rád.
Kačenko kytičko,
překrásná dušičko,
nechej mě přivonět
pod Tvoje podbříško.
Nebudu okounět,
nebudu lhát,
když se svým jazýčkem,
do Tebe budu chtít dát.
Bude to radostné,
bude to tak
a až se probudíš
nepůjdu spát.
Budu Ti vyprávět,
jak Tě mám rád,
budu Ti na záda
znamení psát.
Rybičku, sluníčko,
cokoli chceš
pro tento okamžik,
že u mě jseš.
31.12.2004
„Matěji pojď za mnou.“
„Matěji nemůžu ti koupit rachejtle.“
„Musím ti to říkat dvakrát. Umyj si ruce.“
„Matěji proč jsi mě neposlechl, říkal jsem ti, aby jsi si umyl ruce.“
„Matěji prosím tě neplýtvej vodou.“
„Matěji proč nejsi na koberečku, dlažba je studená.“
„Matěji dojez to.“
„Matěji nejez tolik čokolády před spaním.“
„Matěji uklidil sis hračky?“
„Matěji řekl jsem ti, abys už šel spát. Prosím tě, poslouchej.“
Zeptal jsem se Matěje: „Matěji dal by jsi mi, prosím, kousek čokolády?“
„Ano, vem si kolik chceš,“ odpověděl.
„Tati nechceš si povídat?“
„Tati pojď si se mnou hrát.“
„Tati až si odpočineš půjdem si povídat?“
„Tati a až to doděláš budeš si se mnou hrát?“
„Tati česnekačku tu mám moc rád.“
„Tati já se budu dlouho dívat na ohňostroj.“
„Tati pojď se se mnou dívat.“
„Tahle byla jiná.“
„Hm to bylo hezký. Ta letěla výš než nad náš panelák.“
ANDĚLÉ
Uprostřed domova
zahléd jsem anděla.
Nelétal v oblacích,
nehrál si s jehňaty.
Nemluvil o Bohu
a nekázal chudobu.
Zářil z něj klid a mír,
jasný cíl.
Pro Tebe Divíšku do práce jít,
do Tebe synáčku svůj život lít.