Neříkej hop, dokud si nepřeskočil.



Vážím si všech našich čtenářů, zákazníků, pozorovatelů a proto bych jim rád poděkoval za přízeň a jako jistý druh bonusu nabídl i popsání chyb, jichž jsme se dopustili a ve svém důsledku nás zavedly k "reorganizaci". Vědomí, že možná pomohu předejít tragédii v ostatních rodinách, mi pomáhá se s celou situací vyrovnat.
S úctou, Jiří Štágl Stromyvzime.png, 260kB

Následující řádky mohou obsahovat text nevhodný pro děti a mladistvé!



Odejít

Omámení mocí

Náš život tekl jako klidná řeka. Věděli jsme, kam míříme. K budoucnosti s krásným domem v nádherném prostředí. K budoucnosti, kde budeme odměněni za naše dobré skutky. Ke šťastnému stáří s milovaným životním partnerem. K životu bohatému na všechny vůně a chutě ovocných stromů a keřů. Ke klidné a spravedlivé smrti pro poctivé lidi. Ve složce historie jsem se snažil stručně popsat, jak se nám v uplynulém roce dařilo. Většina těchto poznámek by se dala shrnout do známého úsloví, že píle přináší ovoce. Dobrá píle = dobré ovoce. Také se říká, že člověk míní, pánbůh mění.
U nás se změnilo snad úplně vše. Řeka vyprahla. Budoucnost zmizela. Ve zlé skutky se proměňuje naše chování. Milovanému bodáme dýky do zad. Bohatství rozpouštíme vniveč. Smrt se stává prostředkem.

Asi to není nic platné, ale ze srdce si přeji, aby Vás tyto bolesti nepotkaly.

Leden 2018. Vize a krize

Nástup krize? Kde se berou krize? Odkaz na řeckou etymologii říká, že je to moment poměřování dvou různých variant. Dokud jsme měli cíl, obrazně řečeno žili v chudobě, protože byli peníze potřeba na postavení domu, oplocení sadů atd., nebylo poměřování dvou různých variant dost možné. Každému z nás bylo jasné, že miska pomyslných vah rozhodování ukazuje na cíl: investice do vzniku ekofarmy. Krize tak mohla nastoupit až v momentě, kdy jsme byli postaveni před koncepty našeho dalšího směřování. Mám za to, že jakémukoli jednání předchází ideové uchopení. Ostatně i velké války byly často zapříčiněny nějakými ideami, nejstrašnější válka na našem území byla v podstatě jen o detailech idejí křesťanského vidění světa. Jako se mohli mezi sebou hádat, mučit a zabíjet křesťané ve jménu svých idejí, stejně tak se v našem světě rodinné ekofarmy rozvinul rozkol ve vidění světa. Když krize evidentně ohlašovala svůj příchod, prosil jsem ženu, abychom to zastavili, abychom využili třetích stran, ať institucionálních nebo společných rodinných přátel. Aby tragédie, které potkávají nejenom lidi, ale i celé národy nezačala ovlivňovat naše osudy.
Krize, tedy poměřování dvou různých variant se cizímu pohledu často může jevit jako malicherné. My také příliš nerozumíme krveprolití na Blízkém východě, když jedna větev muslimů vyvražďuje jinou větev muslimů. Jenže rádi se zabýváme příčinami krizí, snad také proto, abychom se z nich poučili a tyto chyby nedělali. I náš rozkol se může jevit jako malicherný a snadno řešitelný. Navíc tragédie jedné rodiny, není tragédií nějaké země či národa. Jenže tato tragédie se nás dotkla tak osobně, že pak v subjektivním vnímání se může srovnávat s jinými tragédiemi. Ostatně klasické tragédie řeckých dramat, stejně jako relativně nedávné Shakespearovi, často popisují příběh jednoho muže, jedné rodiny.
Pro někoho je malicherné, zda lépe popisují vztah k Bohu Husité nebo Adamité. Jedni, ale byli poraženi. Pro někoho může být malicherné, zda je lepší prosadit na farmě pěstování více brambor nebo stromů. Rozpor však může být fatální. Skoro by si člověk směrem k nám rád ulevil: “blbci jedni, dobře jim tak, když se hádají kvůli takovým hloupostem”.

Náš základní rozkol byl o dalším směřování. Cíl byl dosažen, stromy zasazeny, sady oploceny, dům postaven. Co dál?

Kvíz: Sdetmi.jpg, 57kB Správná odpověď je za třetí. Najít kompromis. Dvacet let jsme žili v klidu a míru, protože jsme měli shodu na cíli. Manželský slib jsme si věnovali nejenom před státním úředníkem, ale také v pečlivě připraveném rituálu v lůnu přírody za přítomnosti Mládeže Českého červeného kříže, jako jistého chóru k dodatku manželského slibu. Stálo v něm mimo jiné, že jsme si vědomi, že mohou přijít těžké chvíle, ale že jsme odhodláni, až přijdou je řešit. Abych podtrhl tento obecný závazek, vepsal jsem tam jednoduchou větu, že neulehneme ke spánku, aniž bychom nedospěli k vzájemnému odpuštění. Rozumět se tomu dá tak, že jsme si slíbili, že se nerozejdeme každý ke svým představám o řešení neshod, dokud si to nevykomunikujeme a nestvrdíme dotekem. Dvacet let jsme žili v klidu, míru a prosperitě asi jako první republika za T. G. Masaryka. Pak se naše vize a směřování začaly rozcházet. Nestanovili jsme si prioritu, že musíme najít shodu, co s nabytou prosperitou a jměním. Přesněji, jedna strana přešla bez varování do útoku. Asi jako když Hitler napadl Čechy, také on měl záminku a propagandu, že musí bránit své lidi a své hodnoty. Jedna strana vyhlásila totální válku na život a na smrt. Není to moc nadsazené. Mohutnému útoku u národů brání mezinárodní dohody, útokům mezi lidmi brání dohody uvnitř kmene. Přesto se války objevují.

Zpět k rébusu. Obě strany mají své argumenty, proč jít právě jejich cestou. Oběma stranám chybí Bůh nad nimi, aby věděli, že ať ve skrytu plánují cokoli, Bůh to vidí a bude soudit. Před Bohem se nic nezatají. Ještě před pár generacemi, žila většina lidí s tímto “policajtem” na každém kroku. Pak Emanuel Kant lidem vysvětlil, že nad námi je modré nebe a uvnitř musíme živit svoji vlastní zodpovědnost. Co je praktičtější? Jednoduchý model, že Bůh vše vidí, nebo svoboda jedince spočívající na kultivaci jeho morálního profilu? A jaké to je, žít s člověkem, který má praktické dovednosti zasadit strom a postavit dům nebo žít s člověkem, který se vás bude ptát po smyslu toho všeho a dopadu vašeho chování? Řekové hledali přiměřenost, dopoledne sázet stromy, odpoledne pobýt s filozofy a večer se oddat božskému snění. Ještě jedna otázka. Máme chtít antický řecký model nebo se raději přidáme k mainstreamu 21. století?
Co rodina, jednotlivec, to specifická volba. Od akcí “zpět do lesů” po politické “koblihu do každé rodiny”.

Únor 2018. Kvalita a kvantita.

Má vize sadu byla o permakulturní kvalitě, trvale udržitelném žití, prostoru pro poctivou práci a kvalitní žití i v rámci širšího rodinného kruhu. Blíží se naše dvacáté výročí svatby a u nás doma se střídá ticho před bouří a také vichr před vichřicí. Kvalita produktů je vytěsňována kvantitou. Náš vztah prochází proměnou. V uplynulých letech jsme se často drželi za ruce. Manželka byla v soukromí Kačenka, na veřejnosti moje paní. Vždy jsme našli schodu v prioritách, nějak podvědomě jsme se shodovali na tom, co si můžeme dovolit a co musíme plnit.
Postupně jsme se od počáteční společné práce stále více specializovali. Kvantita naší práce vzrůstala. Manželka mi pomalu přestávala pomáhat chystat dřevo a já jsem čím dál více upouštěl od včelařství. Preferoval jsem fyzicky náročné práce, manželka se stále více skláněla k zemi, aby vydolovala zeleninu. Včely, zelenina, drůbež se stávaly doménou manželky. Péče o sad, dřevo, úřední povinnosti byly v mé gesci. Mezi naše činnosti se jako ticho před bouří začal nenápadně vkrádat smutek. Z našich rozhovorů se vytrácela starostlivost a zájem jeden o druhého. Provozní věci se stávaly našim jediným tématem. Ještě v létě jsme si psali emailem, že nám záleží jednomu na druhém. Na podzim již jen krátké SMS, že žijeme. V únoru již píši jen sám sobě do poznámkového bloku, pane Bože zachraň nás.

Toužím po komunikaci se svojí ženou. Cítím, že si toho musíme hodně vysvětlit. Špatně spím, zkouším meditaci, porno. Víc než meditaci aplikuji porno. Nemohu spát a tak se po večerech dívám na porno, jako na pohádku pro dospělé, kde všichni dopředu víme, jak to dopadne. Je to jednoduchý recept: cíl, píle, úspěch. A zítra znova, jen v nepatrně pozměněných kulisách: cíl, píle, úspěch.
S meditací je to těžší, pamatuji si na zajímavé meditace z dob mládí, ale nyní mi trochu brání poznání, že je to jen jiná forma iluze. Někdy se říká, že nezměníš svět, že změnit můžeš jen sám sebe. Mnoho nauk radí, že jediné, co můžeš ovlivnit je sebe sama. Jenže, to je spíš psychohygienická pomůcka než faktický stav věci. Kolo, kniha, postel na spaní nespadly z nebe, nebyly výsledkem hluboké meditace, nýbrž lidské práce. Nebyly výsledkem meditujícího, který nechtěl měnit svět, ale toho, kdo chtěl měnit svět. A o složitějších věcech to platí ještě víc. Demokracie, stejně jako boj vlastenců za vznik Československa je výsledkem velké odvahy, píle a pracovitosti ve vnějším světě. Celý náš svět je výsledkem toho, že měníme svět kolem nás. Mroukající kočka by byla dokonalým příkladem hluboké meditace ideálního mnicha, je jí naprosto jasné, že nezmění svět a že ho musí brát, takový jaký je.

Zažívám existencionální depresi. Pomáhá mi nějaká jednoduchá fyzická práce v sadu, naprosto mě tíží úřední povinnosti spojené s firmou. Jsem rád, že mohu chodit do práce, těším se na setkání metodiků pro nadané děti. Doma mám však velkou obavu z toho co přijde. S nevolí pozoruji, jak se naše provozní místnost zaplavuje plísní z nezaklizené zeleniny (která se k mému nepochopení může ještě hodit), kotelna tunami cukru. To není žert. Kvantita převládla nad kvalitou. Kilo cukru koupíte v akci za 10 Kč, to stejné množství medu prodáte za 180 Kč. Když jsem včelařil já, měli jsme malý výnos medu. Včelstev bylo pět a byl to jen doplněk pro opylení sadu. V roce 2017 je to již zajímavý byznys. Nemám slovo byznys za nemravné, jenže se neshoduje s mým cílem a proto tak usiluji o komunikaci s manželkou. Vím, že jestli chceme přežít, musíme najít nějaký kompromis. Místo kompromisů však dělám jeden ústupek za druhým, přestávám mluvit do včel, přestávám mluvit do toho, co dělá můj zaměstnanec v sadu, přestávám mluvit … a to jsem věděl a cítil, že si musíme zejména promluvit. Stávám se cizincem ve vlastním domě. Moje paní to řeší zintenzivněním návštěv. Návštěv, které již za chvíli neopustí náš dům a stanou se jeho součástí. Návštěv, které nakonec budou spát v mé posteli a místo mě vlastnit klíče od domu. S_detmi.jpg, 104kB

Březen 2018. Peníze nebo život

Začátkem března jsem učinil ještě jeden pokus, o kterém jsem se dříve nechtěl zmiňovat, ale tím jak nyní zpětně hledám nápravu věcí obecných, jej uvedu. Začal jsem hledat řešení krize také ve své duši a duchovních cestách. Navštívil jsem víkendový kurz Maitri. Žádal jsem o sílu pro sebe dělat dobré věci a v šamanském rituálu Potní chýše jsem žádal o ochranu pro svou ženu, děti a rodinu. Modlil jsem se málo vroucně za blaho své rodiny, nebo, jak naznačoval Freud, jsou to jen berličky vlastní psychohygieny bez možnosti přímého působení na reálný svět? Kdo ví. Byl jsem v rituálu a tak jsem neuvažoval, ale jen volal, prosil a žádal o ochranu a milosrdenství pro milovanou ženu a naše děti.
V návaznosti na kvalitu a kvantitu se mi ještě vybavují slova Komenského ze zhudebněné Via Lucis, kde káže, abychom hleděli na kvalitu života a kvantitu přenechali vyšší moci. Není to první apel moudrých na to, abychom si více než kvantity hleděli kvality. Kvalita našeho vztahu se propadala k bodu mrazu a já hledal poslední zbytky způsobů, jak se vrátit k laskavostem a kvalitnímu smyslu života. Návštěvy ke zkušené rodinné terapeutce nepomohly. Za jednu z dalších cest nápravy jsem považoval kvalitní přátele. Ne nadarmo se říká, že v nouzi poznáš přítele.
Je mnoho lidí, kteří se chytají šancí, jak si hrát s osudy druhých lidí. Freudův žák Alfréd Adler popsal, že vedle mocných sexuálních pohnutek, je v lidech rovněž ohromná touha po moci. Moc je opakem bezmoci, je to ohromným afrodiziakem. Ne každému je dáno ji plně rozvinout. Touha po moci však dřímá v každém bezdomovci stejně jako v kamarádech a kamarádkách, kteří si pod rouškou pomoci uvolňují svoji vlastní touhu po moci. Tedy moc měnit dějiny, alespoň svého vlastního časoprostoru. Meditace naopak moc rozpouští, zbavuje touhy měnit svět a spíše vede k příjímání světa takového, jaký je. Pro mě to je jednoduché, jde o nacházení přiměřenosti mezi touhou vládnout a přijímat svět takový jaký je. Dnes ze soudních spisů bohužel vím, že mnozí "kamarádi" v této době radili mé ženě, aniž by krotili svoji touhu měnit a ovlivňovat cizí osudy, tak radili k rychlým razantním akcím, které by mohli co nejdříve vidět. Řeknete pár slov a změníte věci a osudy ve svém okolí. Zážitek moci. Pro někoho je to opojnější než kvalitní sex. Špatní rádcové, dobří baviči.

Do našeho osudu zasáhly tři typy kamarádů: Do našeho osudu se vkradla zoufalost. Když jsem vyčerpal všechny možnosti, jak mluvit se svojí paní, se svoji milovanou a drahou ženou, nabídl jsem poslední dar, který jsem ještě mohl dát: svůj život. Nabídl jsem jej, abych uchránil toto místo před budoucími těžkostmi. Jako jsem měl vizi sadu, tak jsem rovněž měl předtuchu těžkostí, které nás postihnou, když se nevrátíme ke spolupráci. Nešlo o psychické gesto, neboť bylo spíše spojeno s filozofickým nazíráním na svět. Nabídl jsem a - manželka mi přinesla léky - vhodné na tuto cestu. Na chvíli jsme opět našli společnou řeč. Bohužel jen na chvíli. Měl jsem pár podmínek, nechtěl jsem to udělat hned, ale až se připravím, až vyřídím věci, které považuji za nutné, dodělám školní rok, užiji si prázdniny a prožiji aspoň chvíli tolik žádaný stav manželské pohody (procházky, dlouhé milování, dovolenou, posezení u vína). První její reakce byla veselá, že třeba by se jí to zalíbilo a mohli bychom u toho zůstat. S některými věcmi se těžko koketuje. Považoval jsem to za slib, mnoho slibů jsem v životě nedal, vlastně snad jen ten manželský, vojenský slib v 18 letech jsem nedělal vědomě a neprožíval jsem jej (byl to jen vynucený druh hry) a když pak o 1 roku později chtěli po mě jako studentu politické akademie slib komunistické straně, tak jsem jej veřejně odmítl dát (nevymlouval jsem se a nehrál žádné hry), řekl jsem to přede všemi nahlas. VŠ jsem musel samozřejmě okamžitě opustit. Nedal bych slib, který není slibem. Manželka však po dvou dnech dostala strach, a co když to neudělám, co když ji oklamu a život si nevezmu, co když ji zneužiji a budeme si hrát na pohodový rodinný život. Přišla s podmínkou, že na ni musím, teď hned převést veškerý svůj podnikatelský majetek. Přišla dokonce s absurdní podmínkou, že se k tomu musím písemně zavázat, abych to nemohl moc oddalovat. Naše komunikace se zadrhla. Z mého pohledu jsem nabídl vše, co se dalo, jakmile si vezmu život, vše by automaticky zůstávalo jí. Život je zajímavý a když máte svých pár posledních dnů, dává to stoický pocit klidu a jistoty, že řídíte svůj osud. Moje nabídka zněla do roka, její požadavek nechci tak dlouho čekat.

Zanedbanysad.jpg, 278kB Zahnaný ženou, kterou jsem věrně miloval, které jsem, jak dnes vím, předal až příliš moc moci nad mým životem a nad našim společným snem, píši následující řádky, jako jistý druh mementa. Člověk nikdy neví, co jej čeká druhého dne. Děti jsem připravoval, jak řešit všechny možné scénáře života: jak se dostat z lesa když zabloudí, co dělat, kdyby k nám vtrhl velmi zlý člověk, jak odolat pokušení drog, jak podnikat, jak budovat dobré vztahy, ale na jedno téma jsem je nepřipravil, jak ve zdraví přežít rozchod jejich rodičů. Tohle téma mě totiž nikdy nenapadlo. A pokud bych ho připustil, tak jsem měl za to, že jsme natolik kultivovaní, abychom vlastním dětem neublížili, abychom jim sdělili realitu života, kde děti nemusí přebírat vinu dospělých. Jenže z čista jasna jsem byl vyhnán od své rodiny, ze snu, který jsem budoval. Prožívám nejnáročnější dny svého života. Co platilo dvacet let, již neplatí. Možná bych si následující řádky mohl nechat pro sebe. Možná bych měl zmizet z tohoto světa. Taky mohu například ještě chvíli pokračovat v předávání zkušeností s budováním rodinné ekofarmy na zelené louce. Je to i druh zodpovědnosti a katarze, připojit k vesměs pozitivním, radostným a podnětným řádkům i jejich druhou či finální tvář. Kde možná již nejde o vize, o sny, o děti, o rodinu, ale jen pouze o moc bez zodpovědnosti.

Duben 2018. Moc a nemoc.

E. F. Smidak si představuje nápravu společnosti tak, že si uvědomíme dva principy. Za prvé, že po každé akci následuje reakce a za druhé, že je žádoucí, aby moc byla v rovnováze s odpovědností. Já jsem na agresivní akce manželky reagoval tak, že jsem ji udal na oddělení kriminální Policie ČR. Den, kdy jsem to udělal, jsem se cítil snad nejhůře v mém životě. Kdo nečetl v záložce historie, vznik naší rodinné ekofarmy, tak jenom zmiňuji, že na naší cestě se nám vyskytl v podstatě jeden nepříjemný soused. Udával nás na všechny možné instituce, od Svazu myslivců, přes stavební úřady až po Evropské fondy. Psal mi, smyšlené věci o mé ženě a do našich zaměstnání psal nepěkné věci, aby nás poškodil. Otrávené potkany nám házel přes plot, strašil naše děti a vůbec dělal mnoho dalších nepříjemných činností. Tyto odstavce nejsou jenom o hezkých věcech, ale i o nízkých motivech z reality všedního dne. Někdy jsem si říkal: "Ať ho zloba sežere, darebáka jednoho."" Moje žena zkoušela čarodějné techniky, aby soused zmizel z našeho světa, ale byť starý, stále žije. Přesto jsem vždy tvrdil, že bych jej nikdy nežaloval (třeba, že si neoprávněně posunul plot a užívá kus našeho pozemku), že bych se nesnížil k takovému jednání, které lze rovněž označit slovem udání. Některé sousedy si prostě nevybíráme a dá se to přežít, zejména když naše plocha je veliká, sousedů mnoho, tak vedle jednoho zlobra se prostě dá žít.
Jenže svoji manželku jsem udal. Asi měsíc a půl mi trvalo, než jsem se k tomuto činu odhodlal. Proč nás soused stále udával, proč nás pomlouval? Myslím si, že jsem se ho dotkl, když jsem zmínil místní historii, kdy někteří místní lidé vzali odsunutým Němcům, jak se říká, i postel s peřinou. Jeho důvod vzteku, tak lze pochopit, protože jsem mu znejistil jeh legitimitu bytí na tomto území. Reciproční udávání mi přišlo nedůstojné naší rodiny a nikdy jsem se jím ani náznakem nezabýval.
Svoji manželku jsem však udal. Svoji milovanou manželku. Mám za to, že jsem vyčerpal všechny možnosti řešení naší krize. Každá reálná akce vyvolává reálné reakce.
Zanedbanysad2.jpg, 203kB Usilovně jsem hledal všechny možné cesty, jak naši krizi řešit. Mluvil jsem s jejími známými a hledal někoho, kdo by ji přiměl k zodpovědnosti za věci, které spustila. Viděl jsem, že její zodpovědnost na ekofarmě se zúžila na zodpovědnost ke včelám, slepicím a zahrádce u domu. Jenže ekofarmu jsme tvořili zejména my, muž a žena a dvě děti. Zodpovědností na ekofarmě je prostě hodně. Je to zodpovědnost vůči úřadům, zákazníkům, krajině, stromům a jak jsem věřil i zodpovědnost vůči naší budoucnosti a v neposlední řadě zodpovědnost také k našim občanským povoláním. Když mě vykázala z domu tím, že zneužila institut ochrany před domácím násilím, její zodpovědnost se nerozšířila ke všemu, co je potřeba spravovat. Dokonce nepřebrala ani zodpovědnost vůči blahu vlastních dětí. Naše dvě děti rozdělila na dobrého syna a zlého syna, na toho kdo se baví s otcem a toho, kdo přijme jejího nového přítele a zřekne se otce. Finanční ztráta v důsledku nepřijmutí zodpovědnosti za celou ekofarmu (nekomunikací s úřady) již po měsíci dosahuje statisíce. Prosil jsem, jejího přítele, prosil jsem také muže, kterého si ubytovala v domě, aby ji nepodněcovaly v dalších a dalších akcích ničících naší rodinu. Nic naplat, šlo to až tak daleko, že nechala svého přítele, aby bil našeho syna za svědectví u soudu, ale to předbíhám. V dubnu to začalo tím, že jednoho rána, když přišla z práce a já právě odjížděl se synem k lékaři, zavolala policii a nahlásila domácí násilí. Nevěřil jsem svým očím, několik dní jsem si myslel, že to je jenom expresivní forma demonstrace moci a vlastní psychohygieny.

Realita

Dokončil jsem "mužské činnosti". Všechny pozemky osázeny stromy, poslední zbytky plotu opraveny a jako symbol završení založení rodinné ekofarmy jsem 11. 4. 2018 nechal nainstalovat automatickou bránu ke vjezdu do sadu. Základy jsem vykopal, elektriku přivedl, základní beton pomohl řemeslníkům vylít... ale bránu jsem již neotevřel. Když jsem se měl odpoledne vrátit z práce, brána byla pro mě zavřena. Její klíče měla manželka a její kumpáni. Zatímco já jsem hledal pomoc u dobrých společných přátel a odborníků na rodinné vztahy (manželskou poradnu), manželka se scházela s právníky.

S jakým nadhledem se dá popsat, když vám vaše drahá polovička, osoba ve kterou léta vkládáte svoji největší důvěru, zavře dveře před nosem, zbaví vás telefonu a tím i v našem moderním světě většiny kontaktů, potom obvolá všechny možné známé, aby vás pomluvila, vei ubytuje cizího muže, k dětem promluví se strašlivou výzvou “před tímto mužem se chraňte” a vy se z bohatství a nádhery sadu ocitnete na pokraji chudoby a hledáte kde přespat, protože najednou nemáte ani telefon ke svým příbuzným a známým? Kdo tvrdí, že svět je spravedlivý? Já ne. Jenom jsem žil v domění, že uvnitř rodiny platí jiná pravidla než pro vnější svět. Že v rodině nemusíme také budovat spravedlnost, ale určitě musíme otevřít dveře laskavosti, zodpovědnosti a ohleduplnosti.

Následující řádky jsou spíše určeny jen pro ty z vás, kterým manželka telefonovala, aby se ve vašich očích ospravedlnila před svým svědomím. Ostatním doporučuji holá fakta přeskočit.

Holá fakta. Holá realita.

Vykázán jsem byl 11. 4. 2018 pro údajné fyzické a psychické týrání a to na dobu 10 dnů. Myslím si, že se jednalo se o předem zinscenovaný scénář, zneužívající Institutu vykázání. Dva dny před vykázáním mi totiž manželka zcizila telefon, aby mi znesnadnila reagovat na vykázání (zbavila mě kontaktů, zcizení prošetřovala Policie ČR, ale i když jsem uváděl, kam jej manželka uschovala policie konstatovala, že nemůže násilím, v takové banalitě jako je ztráta telefonu, otevřít zamknutou skříňku). Původně manželka uváděla, že jsem ji měl v den napadení škrtit, ale stopy se nenašly a ani přivolaná policie žádné stopy napadení nezaznamenala. O měsíc později, když měla doložit soudu fotografie z následků mého údajného napadení, nedoložila stopy po škrcení (ačkoli si naprosto vše dokumentuje). Pozměnila výpověď a doložila fotografie podlitin zřejmě z oblasti svalů gluteus maximus (“zadek”), ale ty podle stupně zabarvení musely být pořízeny v jinou dobu (u soudu ani nebylo patrno, že se jedná o její část těla), podlitiny nemohly být z popisované doby. Nevím, ale pokud předložené partie byly na jejím těle, mohu se jenom domnívat, že možná k těmto podlitinám došla při hrátkách se svým milencem.
zlodej.png, 175kB Opakovaně jsem u soudu uváděl, že moje manželka měla dominantní sklony. Již při první výpovědi 11. 4. na obvodním oddělení Police ČR jsem uváděl, že fyzické útoky v naší rodině prováděla výlučně má manželka. I toho dne na mě zaútočila z banální příčiny, že jsem neuklidil varnou konvici a já se jejímu útoku pouze bránil. Patřilo to k její povaze, fyzicky útočit na mě i na děti a křikem napadat zaměstnance. Úhybným obratem ve výpovědích manželky pak bylo, že z mé strany údajně ani tak nešlo o fyzické týrání, jako spíše o psychické týrání. Její výpovědi ve věcech mého údajného psychického týrání se potupně promněňovaly. Jednalo se například o to, že jsem si měl bez jejího dovolení půjčovat její auto (pravda je, že formálně mé, napsané na mé jméno), dokazoval jsem, že to bylo jen několikrát a to za účelem odvozu dětí do školy. Jako další například uváděla, že se nemohla stýkat s kým chtěla, dokazoval jsem, že jezdila přes noci kam chtěla, telefonovala dennodenně se svými přáteli neskutečné hodiny (důkazy byly z telefonních výpisů, protože jsem ji telefon platil), k dalšímu údajnému psychickému týrání mělo docházet tím, že si nemohla kupovat věci dle svého uvážení, dokazoval jsem u soudu, že jedinou oprávněnou osobou pro ovládání bankovního účtu byla naopak moje manželka, protože všechny transakce musely být schváleny aplikací výlučně přes její telefonní číslo. K závažnému psychickému týrání z mé strany mělo také údajně docházet tím, že jsem vyhrožoval zadlužením rodiny či zničením farmy. U soudních stáních jsem uváděl, že jsem pouze verbalizoval své obavy z narůstání nezodpovědného počínání mé manželky. Bohužel čas potvrdil tyto mé obavy. Realita je taková, že za dobu mého vykázání došlo k prokazatelným škodám dosahujících v tuto dobu již jednoho miliónu korun, protože mi bylo vykázáním znemožněno podnikání. Tyto škody již nejdou vrátit. Fakticky je způsobila moje manželka svým nezodpovědným jednáním. Jedním z argumentů, kterým ospravedlňovala své rozhodnutí na mé vykázání, bylo také poukazování na moji údajnou lenost, která ji psychicky týrá. Nejdříve jsem si myslel, že v tomto směru má spíš pravdu, když jsem, ale po třech měsících vešel do sadu a viděl spoušť, došlo mi, že se nemám za co stydět. Po tři měsíce zůstala doma s dvěma muži a sad zůstal netknutý, nebyl narovnán jediný strom, ani jeden strom nebyl očištěn, staré sloupky, které jsem nestihl odklidit z brány kterou jsem dokončil v den vykázání, byly ponechány na stejném místě, jako by se zastavil čas. Dělala jen to co ji baví, skleník a malou zahrádku, vše ostatní stálo netknuté, rozdělané, nedokončené. Uvědomil jsem si, že i tady mě očerňovala neprávem. Vždy jsem měl minimálně jednu práci na plný úvazek, dále jsem vedl firmu, účetnictví, staral se o sad, o prodej, o dotace, mnoho času jsem věnoval dětem, navštěvoval vysokou školu a byl jsem rád, když jsem mé drahé polovičce mohl udělat nějakou laskavost. Cítil jsem se, jak roky přibývaly, unavenější než, když mi bylo čtyřicet. To ano. Ale nazvat mě lenochem a naletět, že muži, kteří se o ni ucházejí (nebo o rodinou ekofarmu?) budou pracovitější, bylo naivní. Stačí vstoupit do sadu a okamžitě je vidět, že tudy nikdo několik měsíců neprošel a když tak jen natrat ovoce. Škody, které působí u našich nejbližších, jsou mnohem horší.

Jsem již téměř tři měsíce vykázán mimo domov, aniž bych se dopustil fyzického a později uváděného psychického týrání. K fyzickému a psychickému týrání měla a má sklony zejména má manželka. Psychicky mě nadále týrá zejména v těchto oblastech: Denicek.jpg, 236kB

Květen 2018. Jedno tělo, jedna duše.

Přichází i veselejší a příjemnější dny. Po neklidných měsících zase klidně spím. Večer si lehnu a usnu. Je to dar, který obzvlášť oceníme, když zažijeme nekonečné noci, kdy jsme unavení k zoufalství a spánek se nedostaví, kdy jsme unavení k zoufalství a musíme do práce, kde by to nemělo být poznat.
I to je součástí reality, že i v nejtěžších dnech objevíte něco, co vám udělá velkou radost. Pro mě, to byl příchod klidného spánku. Začal jsem o svém trápení mluvit a pokukovat realitě do očí. Tady jsem já, tady jsou mé děti, zde je má manželka, zde jsou nepřátelé, co obsadili náš dům a tady jsou mí noví přátelé. Někdo potřebuje chleba s máslem, mě obšťastňuje, když rozumím.

Porozumění

Celá situace situace je velmi jednoduchá. Po 15 letech investování mi začal sad konečně přinášet zisky. 11. 4. 2018 jsem dokončil vybudování rodinného sídla (symbolicky jsem nechal toho dne uzavřít sad dálkově ovládanou vstupní branou), toho dne odpoledne jsem byl vykázán pro domácí násilí a v ten samý den si manželka nastěhovala do domu své mužské přátele. Jsou tam nyní tři dospělí, kteří si vzájemně vypomáhají ve výpovědích. Jediný, kdo se proti nim postavil, byl můj starší syn a tak se jej snaží všemi prostředky také dostat z domu. Dělají synovi nespočet schválností, když to nepomáhá použijí i fyzické násilí. "Svědci" si vždy dosvědčí, že to syn je vyprovokoval k těmto činům. Nakonec na syna podávají žalobu, stejně jako původně na mě. Jenže místní policie je již obezřetnější a neudělá dvakrát stejnou chybu. Moje věci jsou postupně rozkrádány, policie tomu přihlíží, protože se domnívá, že když nemám podnikání oddělené od SJM může manželka s mými věcmi jakkoliv manipulovat. Aby mě odřízla od možnosti obrany odcizila mi dva dny před vykázáním telefon, zamezila mi přístup k poště a nakonec se mi “ztratila” i většina účetních dokladů. Odříznutý od domu, své firmy, dokladů a informací se nemám v podstatě, jak bránit. Přesto 28. května okresní soud rozhodl o neoprávněnosti dalšího požadavku na prodloužení vykázání. Jenže systémem postupného oddalování mého návratu (původně 10 denního vykázání) je využíván (zneužíván) na maximum (oddalování přijetí pošty, využívání maximálních lhůt k vyjádření, možnosti odvolání atd).

Porozumění přichází po údivu. Nejdříve jsem se musel podivit. Zastavit a žasnout. V jaké to jsem situaci? S kým jsem žil 20 let? Komu jsem dal slib věrnosti až za hrob? Platón považoval údiv, za postoj člověka, který opravdu miluje pravdu. Konečně jsem byl vytržen z každodennosti, ze spár chiméry. Nebo také, v duchu K. Jasperse, jsem se díky utrpení, mohl skutečně a hluboce podivit, a oprostit se od okovů iluzí. Jako tolikrát připomínané světlo na konci tunelu. Nejdříve bolest a pád a pak světlo. Nový začátek nebo postup do jiného levelu. V záložce Zoufalství jsem již psal, jak se dají trestat hříšnici v židovském pekle. Nudou, žádné vyhlídky, žádné stimuly. Holé nic. Čekání na něco, co ani neumíme definovat. Údiv, tak svým způsobem, vytrhává z pekla. Tak, to abychom někdy, poděkovali ranám osudu.

Smíření

Zažil jsem údiv a úžas, základní stavební kameny na cestě k moudrosti. Teď je potřeba je nechat pěkně usadit než se k nim přiloží další. Nějak mám za to, že dokud člověk buduje, tak žije. Dokud jsme budovali sad, tak jsme žili. Dokud se člověk pídí po pravdě a porozumění, tak vynakládá energii, aby žil. Mefisto dostihl doktora Fausta, až když mu splnil vše, co si doktor mohl přát. Když mu vyplnil poslední myslitelné přání, nebylo kam jít, život a příběh byl ukončen. Vzpomínám si, když jsem vstupoval svým duchem do Kačenky (tehdy jsem ji jinak neoslovoval), abych ji pomohl od bolesti. Jednalo se o techniku pokročilé abreaktivní psychoterapie, jistý druh imaginace, že máte možnost přijít k bolesti v druhém člověku, podívat se, co je příčinou této bolesti a zkusit ji “opravit”. Nevím, na jakém principu to funguje a jak je možné, že to funguje, ale i když jsem byl 100 km od ní, poznala, že jsem u ní byl a bolest zmizela jak mávnutím kouzelného proutku. Vstupoval jsem i po druhé v případě jiné bolesti. Ale po třetí jsem již nechtěl, neměl jsem jasno, jestli dělám správně. Vstupoval jsem s láskou a odcházel s jakýmsi závanem propojených osudů. Možná i proto mě nedocházelo, když přivolala policii, aby mě vykázala z domu, že to myslí zle. Vnímal jsem to, jen jako, že si chce něco ověřit, dokázat svoji moc, ale nevnímal jsem to jako porušení zodpovědnosti jednoho vůči druhému. Nečinil jsem žádné kroky, které by mě měly ochránit, nebral jsem si z domu žádné doklady, žádné věci, protože jsem necítil sebemenší ohrožení. Měl jsem pocit, že jsme jedno tělo a jedna duše. Nebyl jsem moudrým nýbrž zamilovaným a důvěřivým. V duchu teorií Františka Koukolíka, jsem nereprezentoval roli deprivanta, ale identitu parochiálního altruisty. Druh altruismu, která je směrovaný ke svým nejbližším. Obětoval jsem pro svoji druhou polovičku vše, co mé morální hodnoty dovolili. Ani proti vykázání z domu jsem nekladl žádný (právní) odpor. Moje smíření mě odměnilo údivem. Tak ona to měla dopředu připravené? Aha. PodvodnaNaplavce.jpg, 153kB medaile2.png, 79kB

Štěstí

Už samotné slůvko - aha - dělá nádherné vibrace rozlévající se do celého těla. Jako ÓM, nebo také jako nádherné, úlevné - No jasně. Primář psychiatrické léčebny Karel Nešpor by měl ze mě radost. Ještě přidat lišácký úsměv a pošle mě bez pilulek do těžkostí všedního dne.
Aha, již nemusím nést odpovědnost za štěstí své ženy. Aha, mám právo opustit starosti o rodinnou farmu.
Snadno se to napíše, hůře udělá, protože procesy, které si v mozku za 20 let vyryly pevné dráhy pro zjednodušení každodenního rozhodování se jediným synaptickým přemostěním nesmažou. Ale jsou tu - aha vibrace - pro nalezení novému porozumění světu.
Aha, mám možnost ještě zkusit jiný způsob života. Mohu se otevřít jiné formě lásky a víry. Aha - nemusím se ptát, jak to chce má žena. Dům je postaven, farma se může dát do pořádku, děti jsem vychoval. Mám právo myslet sám na sebe. Mám právo rozhodovat o svém životě.
Byl jsem šťastný při vnoření do světa své druhé polovičky. Byl jsem šťastný, když vypadala šťastně. A tyto pocity si odnáším. Nejsilněji však vůni jejího těla, hebkost kůže a podmanivou radost, když zasadila první rajčata, postavila první úl. Jen ve mě zůstává smutek, že dala na hlasy lidí, kteří to s ní nemyslí dobře, kteří vidí krátkodobý prospěch. Mrzí mě, že spolu neprožijeme stáří v sadu plném vůní a spněných přání, o kterém jsme tolikrát mluvili.
Jsem šťastný, že starší syn úspěšně vykročil do světa. Je úžasnej. Nebojí se pravdy, nebojí se pracovat a doufám, že se nebude bát ani sám sebe. Je mi trochu podobný, tak kéž potká dobrou ženu. Před jeho narozením jsem měl živý sen v němž stál jako velký učitel. Před pár lety mě strašil, že když bude nejhůř, tak bude učitel. Teď to vypadá na jinou životní dráhu. Ale život je plný změn a je to jako s lidmi, není učitel jako učitel. Kéž by se i mladší syn vrátil do svého štěstí. Dali jsme mu jméno Diviš > Dionýsos > bůh radosti a veselí, to aby nebyl “suchar” jako jeho táta. Je zdravý, chytrý, tak se za něj budu modlit, aby mi odpustil, že jsem jej neochránil před vetřelci do jeho soukromí a nechal jej zažít, že táta je bezmocný proti státnímu aparátu vykázání z domova.

Červen 2018. Komunikace.

Stále jsem celý červen mimo domov. Desetidenní lhůta na vykázání se ještě v dubnu na doporučení poradny (pouze na základě výpovědi manželky) automaticky prodloužila o další měsíc. Pak již musela manželka oslovit soud, aby zkoumal, zda jsou naplněny podmínky pro institut vykázání. Okresní soud 28. května vykázání zamítnul jako neopodstatněné, jenže díky využítí (zneužití) obstrukcí, podávání odvolání v poslední možný den, jsem již třetí měsíc mimo domov. Chvilkové vykázání má jistou logiku, má předejít zhoršení komunikace, má předejít případnému násilí, má dopřát zklidnění emocí ve vypjatých vztazích. Když mě manželka nechala vykázat, tak jsem v podstatě neprotestoval, myslel jsem si, že nám to může pomoci (bral jsem jakýkoliv způsob, který by nás vrátil do racionální komunikace), teď vidím, že to byla velká mýlka. Hodně jsem hledal chybu v sobě. Velmi jsem se snažil změnit některé věci, neúměrně jsem přebíral zodpovědnost za rodinu, děti, farmu. Když mi manželka říkala, že jsem líný, tak jsem tomu rozuměl tak, že má pravdu a že mám spoustu prostojů. Věděl jsem, že se mi vleče dlouhodobé vyčerpání a že by mi bodly dva roky prázdnin (myšleno pouze jedna práce a dost). Když teď vidím, jak je sad zanedbaný, že za tři měsíce ani se svýma dvěma pomocníky nedokázala v sadu pohnout se sebemenší věcí, tak je mi smutno. Nedoklizené dřevo hnije, nesrovnané stromy usychají, v přerostlé trávě okolo stromů okusují hlodavci mladé stromky a neošetřené stromy dávají jen nepatrné množství ovoce v roce, kdy se nám vyhnuly jarní mrazíky. Někde je chyba. Za jednu z největších chyb považuji postupné omezování komunikace. Následné rozhodnutí policie a poté soudu o úplném zákazu komunikace, považuji v našem případě za naprosto nevhodné. K vykázání totiž patří zamezení jakékoliv běžné komunikace.
Jenže víme, že komunikujeme jak neverbálně (mimikou, posturikou ...), tak slovy, ale v konečném důsledku zejména svými činy.
Na počátku vztahu jsme komunikovali vším možným. Jazykem, legrací, vískáním vlasů, zpěvem pro druhého, ale také sdělováním obav o druhého. V době budování sídla jsme komunikaci stále více přesouvali zejména do verbálních racionálních rovin. Až nakonec jsme nemluvili o ničem jiném než o provozních věcech. Bylo mi z toho smutno, prosil jsem, že potřebuji mluvit i o jiných věcech než čistě provozních a také, že potřebuji komunikovat více styly. Idejemi a vizemi, tělem a doteky, odpovědností a obavami. Vulgarizovala to, jako bych myslel jenom na sex. Nebyla to pravda, ale i v této oblasti jsme se začali komunikačně oplošťovat. Toužil jsem po dlouhém, romantickém, hravém milování. Časem jsem přistoupil na milování rychlé a věcné. Ze stresu a potřeby mluvit jsem si začal psát. Když jsem nemohl usnout, tak jsem si vzal tužku a psal ji, jak ji mám rád a že ji prosím, aby mi pomohla obnovit náš mizjící svět. Myslel jsem, že by nám pomohlo, kdybychom měli aspoň hodinu či dvě večer jenom pro sebe. Když už nejsme u společného stolu, tak ať alespoň sdílíme společné lože. Já jsem měl největší vinu na tom, že jsme každý jedli, co jsme chtěli, a kdy jsme chtěli. Myslím si, že manželka měla vinu na tom, že jsme každý začali chodit spát, kdy jsme chtěli a kam jsme chtěli.

To je minulost. V červnu se naše komunikace přesunula na právníky. První stránky (rok 2005) o naší ekofarmě byly o tradičních hodnotách a nalezení harmonie mezi našimi a obecnými potřebami. Ani nynní se nechci se smířit s tím, že je to také minulost. Doufám, že smysl pro povinnost je v naší civilizaci trvalou hodnotou, bez ohledu na to v jaké etapě života se nacházíme. Myslím si, že z principu se rozvodoví právnící nezajímají o to, jak pomoci něčemu, co neobhajují - rodině - smyslu pro zodpovědnost. Chtějí pro svého klienta (a pro svoji kapsu) vyhrát co nejvíce, což je v příkrém rozporu s předpokladem manželství, kde se jeden obětuje pro druhého, kde jeden druhého vnímá jako své druhé já. Všechny návrhy právničky mé manželky tuto domněnku jenom potvrdily. Ultimáta, nekomunikce, bezohlednost, nezájem o blaho druhého. Výsledek: ohromné finanční ztráty pro “rodinu” (asi 3 roky práce a šetření), morální devastace a děti, které se dostaly do bitvy, kterou si nepřály. Snažil jsem se této odosobněné komunikaci vyhnout zuby nehty, žádal jsem rodinnou poradnu o pomoc, žádal jsem milence manželky, žádal jsem soud o mediaci, ale marně. Manželka zdánlivě vyhrává u mladšího syna, tři měsíce jsem jej neslyšel, tři měsíce jej drží u sebe. Dlouho jsem se nebránil a doufal, že to pomine, že si sedneme a budeme hledat způsoby, jak se domluvit. Nakonec jsem na tuto hru přistoupil. Jak jsem psal výše, začátkem června jsem zažaloval svoji manželku. Nešlo o to, že ublížila mě, ale že začala ubližovat našim dětem a už jsem nesnesl pocit, že tomu jen nečině přihlížím. Věděl jsem, že se musím rozhodnout, jestli to všechno vzdát nebo se pokusit bojovat povolenými prostředky. Dal jsem svému právnímu zástupci plnou moc k zastupování mé cti a mých práv. Mnohokrát jsem s ním mluvil, že slovo “mých” není přesné, že bych ho raději nahradil “našich” nebo rodinných, jenže realita soudních pří je jiná. A tak nejspíš “vyhraje” ten, kdo má lepší právníky a já doufám, že pokud bude úspěch více na mé straně, budu moci ještě aspoň jednou projevit svou laskavost a zodpovědnost vůči nám, naší rodině, našim dětem, našemu sadu. Doposud měla všechny trumfy moje manželka, naše děti, naše úspory, naše zdroje, naše prostory a já jsem jen s bolavým srdcem mohl pozorovat, jak se to rozpadá.
Žiji momentem, až ji uvidím a budu se ji moci zeptat: Co teď Kačenko? Jak to uděláme? Jak se domluvíme? Jak si vyjdeme vstříc? Bojím se, že mi neodpoví a svůj díl odpovědi přesune na právničku, na milence, na neštěstí.

Nekomunikujeme jenom slovy, ale i činy. Poslední heslo, které jsem dával Divíškovi do počítače bylo: maminka. Teď mu brání, aby mě nejenom navštívil, ale třeba i zvedl telefon nebo napsal SMS. Jedna z našich posledních zápasnických her byla: Ukaž mi Divíšku, jak umíš chránit maminku.

Retrospektiva

Nejbližší,
mám Vás rád.
Nejbližší,

co víc Vám mohu dát?

2/1994
≈ ♥

Haló,
nejbližší
nemusíme si psát básně
vždyť i tak je nám spolu krásně.

Miluji Vás
a jen hledám
jak Vám to říct.
Jak Vám poděkovat,
že tady jste
a že jste na tom stále líp.

Miluji Vás do morku kostí
a v úžasu hledím
na naše shledávání.

Bůh Vám žehnej na věčné časy.

12/1996
Svatební

V rozpuku předjaří
zrodil se nový den.
Stal jsem se celistvým,
stal jsem se člověkem.
Všechno jsem přislíbil,
všechno mi slíbila,
do smrti nejdelší budem se milovat.
Život je nadějí,
cesty jsou klikaté,
proto jsme uprostřed stromoví,
pod křížem červeným,
jen v bílém oděvu,
žádali ochranu.

Kdyby snad náhodou,
špatně jsem promluvil,
nepůjdem dříve spát, než se to projasní,
nepřijmu žádné sny, dokud ti nepovím,
jak moc tě miluji.

Kdyby snad náhodou,
něco tě bolelo,
vyléčím pohledem, slovem či dotykem,
a kdyby snad nešlo to, přijmeme pokorně,
že i bolest nás spojuje.

Pak už jen modlitba:
Má drahá Kačenko,
budu Tě uctívat do konce svých dní.

3/1998
Poznání

Chci na Tě vzpomenout
každého večera
chci Tě mít na mysli
ve dne i za noci
chci Ti děkovat
za všechno na světě
za Zemi, za moře,
za lidi, za ptáky.

O jedno prosím Tě:
daruj mi poznání.

Co mohu udělat!?
Co mohu vyslovit!?
Pro lidi, pro ptáky,
pro moře, pro Zemi.

4/1999
Manželka

Co jsi se pomátla?
Za dům a za kotel,
vypudíš soucit a věrnost?
Co všechno opustíš,
aby dům a sad patřil jen tobě?
Spravedlnost? Rodinu?
Ach Bože.
Co všechno jsi ochotná zničit,
aby jsi vyhrála,
když soupeř je jen v tobě?
Děti? Manžela? Rodinu?
Co všechno jsi ochotná snést,
aby dům a sad patřil jen tobě?

Když to tak slyším,
je to jak z veršů Ovídia.
Stále to samé.
Těch pár tisíc let zas tolik není.
Za zlato, za třicet stříbrných,
co pro blaho obce není,
jsou lidé co zradí své blízké
i vlastní děti.

Přesto dál žijí
a tvoří své právo.

6/2018
Realita

Jako prostému muži,
mi trvalo dlouho,
než jsem pochopil,
že svět není spravedlivý,
prostě jenom je.
Přesto jsem stále chtěl,
abych aspoň já,
byl spravedlivý.

Teď si připadám jako stroj,
naprogramovaný k víře a naději,
že láska vítězí,
nad lží a nenávistí

Připadám si jako blb,
když svou lásku a naději,
jsem tělem i duší,
vložil do stroje,
který nesní o věčném bytí
a zákony Boží, nejsou mu ničím.

Mistře Jane, škoda,
že nežiji ve víře, jako Ty.
Pak bych měl ve smrti naději,
že umírám pro dobrou věc.

7/2018

Červenec 2018.

Není moc co dodat.
František Koukolík v několika svých knihách popisuje, jak jedinci či společnost jsou ovlivňováni zakořeněnými mýty. Jedním z nich je mýtus O spravedlivém světě. To v důsledku znamená, že mnoho lidí podléhá pokušení hledat spravedlnost, hledat nějaký řád pro příčinu a následek. Na oběť je pak kolikrát pohlíženo, v duchu tohoto zakořeněného předsudku, že musí být nějaká příčina, proč je právě této osobě ublíženo. Není tomu tak vždy, historie, výzkumy, empirie ukazuje, že oběti jsou často náhodné, tedy pouze to, že jsou ve špatný čas na špatném místě.
Manželce se zachtělo mít vše pro sebe a machiavelisticky si šla za tímto cílem. Po mně odchází z farmy i starší syn.
Mohu se stát také bezohledným a kazit vše co jsme vybudovali. Potajnu rozprodávat věci. Nastěhovat "své příznivce do domu". Nebo v takovém světě nebýt, s takovými lidmi se nestýkat. Jsem stranou a manželka, jako správný machiavelista, rozdává dary svým příznivcům. Rozdány jsou zásoby slivovice. Rozdány jsou marmelády. Věnována je i má postel.
Od 9. 7. začínám podnikat kroky na ukončení činnosti. Aktuální ztráty jdou přes milion korun. Ale farma a stromy jsou samozřejmě odolné vůči lidským rozmarům a mnoho věcí se dá dát do původního a doufám, že i lepšího stavu.
Co dál? Měla by se farma prodat? I to je možné. Rozsah je asi 11 ha a 1 ha lesa, vše kvalitně oploceno (asi 2,5 km), stromů okolo 7000 ks, včelín střecha z pálené tašky, včelstva, nářaďovna, sklep, skleník, technika asi za 1,6 mil. Nově postavený RD (solár, tepelné čerpadlo, kvalitní kotel), přístavky se zásobou dřeva na 5 let, velké parkoviště.

Nejraději bych se rozloučil: Na shledanou v lepších časech.

ROK
1991Zápis v deníku: Přání: vysázet množství ovocných stromů pro potěchu lidí
1998 Svatba
2000 Pokusy na první malé balkonové zahrádce
2001 Pokusy na malé městské zahrádce
2002 Koupě pozemků na výsadbu sadů
2003 Příprava pozemků na výsadbu
2004 Výsadba "1". Jiří Štágl se eviduje jako soukromý zemědělec
2005 Výsadba ořechového háje; "2"
2006 Příprava a úklid horních parcel. Výsadba "3"
2007 Příprava a úklid horních parcel. Výsadba "4"
2008 Výsadba "malé". Koupě pozemků na RD
2009 Vyčištění dolní parcely od smetiště. Vytyčeny základy pro RD
2010 Vybudování sklepu
2011 Začínáme stavět RD. První ocenění od veřejnosti za prospěšné činnosti
2012 Stavba RD. Výsadba individuálů.
Přání: Vybudovat v sadu penzion pro aktivní seniory.
2013 Výsadba pozemků mezi domem a sadem.
2014 Dokončení domu. Závist: Soused udává na všechny myslitelné úřady.
Přikoupení lesíku.
2015 Výsadba individuálů. Dosazování uhynulých stromů.
Vybudování vzorové včelnice
2016 První zisky. Začínáme úspěšně prodávat
2017 Dosázení poslední parcely. Sad kompletně oplocen.
Zakoupení techniky, která vydrží až do stáří.
2018 Březen:Instalace vstupní brány, jako symbolu dokončení investic.
Vyhnání z domu a sadu. Manželka podává žádost o rozvod, do domu přivádí svého milence