Beznaděj

Dokud je v nás naděje, tak tvoříme

C.G.Jung v úvaze o Ulyssovi píše: Měl jsem starého strýce, který myslel naprosto přímočaře. Jednou mě zastavil na ulici a zeptal se mě: "Víš, čím trápí ďábel duše v pekle?" Odpověděl jsem, že nevím, načež řekl: "Nechává je čekat." (Jung, Člověk a duše)

Bez naděje jsme ztraceni v čase. Hlad i žízeň tak trochu ukájíme již pouhou nadějí na jídlo a pití. Chybí-li nám naděje, pak i relativně malý problém je neukojitelný a život se tak stává bezčasým, bezbřehým, nesmyslným.
Život nám nepřináší jenom růžové dny. Historie by mohla vyprávět, že jsou doby a místa, kdy je lepší se nenarodit. Jsou známy i životy završené pekelnou beznadějí.
Naším, v podstatě drobným, ale to neznamená, že nevýznamným zoufalstvím, je neúměrný zásah státní byrokracie do našeho života. Někdy máme pocit, že šedý úředník bez masa a krve je s námi i v ložnici, že nám chce radit, jakou peřinu máme použít, aby to pro nás bylo lepší, jak se máme přikrývat a jak spát.
Koupili jsme si kus prostoru, kousek místa na zemi. Ale jako by to ani nebylo naše. Naši invenci si přisvojuje hodný byrokrat: pěstujte jablka a konkurujte báječným jablkům z Holandska - na začátek vám dáme nějakou tu dotaci - nechcete? Nesázejte tuhle jedli - sázejte jedli českou - ta se bude všem líbit. Hodnému úředníkovi nevysvětlíte, že jedle česká botanicky neexistuje. Hodný úředník se na vás usmívá křečovitým "keep smiling". Asi jako když naši prapředci v případě ohrožení obnažovali svoji nejsilnější zbraň, zuby. Hodný úředník si s vyceněnými zuby dělá nárok na vaše soukromí a svůj záměr kryje slovy: "víte, jde o obecný zájem paní Havránková" nebo "jde nám o zdraví vašich dětí, o vaši bezpečnost", atd.

Beznaděj do nás vlévá zejména současné vedení Správy Chráněné krajinné oblasti České středohoří. Zelený a byrokrat se nám po zkušenostech se Správou CHKO ČS jeví jako vysoce riziková kombinace. Obáváme se, že lidé, kteří chtějí od úřednického stolu vládnout přírodě, respektive vyjevovat vůli přírody ostatním lidem, jsou jenom moderní obdobou předchozích modelů tyranie.
Důvody našeho tvrzení plynou z letitého sporu se Správou CHKO ČS. Sporu naší malé rodinné ekofarmy proti státnímu molochu zelených byrokratů. Zatímco my vysazujeme stromy, třídíme odpadky, ohýbáme se k hlíně, Správa CHKO ČS popisuje desítky papírů, koná nekonečné inspekční prověrky ve snaze zamezit rozvoji ekofarmy, protože jakýsi jejich duch přírody by byl radši, kdyby se zde místo sadařství sekala tráva za státní dotace. Na to, že takový postup Správy CHKO ČS ve IV. zóně ochrany (nejmenší ochrana) je svévolný, místy protizákonný a hraničící se šikanou, jsme minulý rok upozornili Agenturu ochrany přírody a krajiny (zřizovatele CHKO) stížností na Správu CHKO ČS. Výsledek? Žádný. Údajně jsme stížnost podali formálně špatně. Tak to je náš díl beznaděje.
Válka nemůže sloužit pravdě, ale otázka, jak má s úřady vyjít porobený a obrany zbavený člověk, nám zůstáva nezodpovězena.

Za řešení bychom považovali tyto kroky.

Faktická minimalizace zelených byrokratů. Myslíme si, že takový krok by omezil i úřednickou korupci, zašťitující se jménem přírody.
Dodržování presumce neviny. Tím, že například vysazujeme na svých pozemcích ovocný sad, by se na nás automaticky nemělo hledět jako na možné porušitele zákona. Hnán k odpovědosti má být každý až na základě porušení zákona. V případě "zákonů přírody", zejména takových, kdy poruší životní prostředí ostatních ( znečistění spodních vod, znečištění vzduchu ). Ale požadavek, aby se v sadu hrušně sázely ve sponu 4 x 5 a nikoli 5 x 5 metrů, či požadavek neumisťovat v sadu dlouhém přes 1 km "kadibudku", nejsou veřejným zájmem, ale zneužitím dobrého jména každého skutečného ochránce přírody.
Důsledné dodržování vlastnického práva. Určitě je v zájmu každého občana, aby určitá místa byla zvláště chráněna před lidskou činností. Tato území by měla mít správného majitele, nějakého zeleného ochranáře (zeleného byrokrata bychom se obávali), který by si mohl své území spravovat podle svého nejlepšího svědomí. Ale chtít po Státních lesích, obcích a soukromých osobách, aby dělaly, co si přejí zelení byrokraté, je nesprávné.

4.12.2009

Obecné řešení

Bez naděje se ztrácíme v čase a ocitáme se v neohraničeném čase čekání.
Bez naděje se také ztrácíme v prostoru. V hluboké beznaději v samotné existenci svého bytí.
Jakoby uspořádání stěn našeho nejbližšího okolí představovalo bludiště a jeho struktura postrádala hlubší smysl. Přestáváme rozumět k čemu je tento dům, toto tělo a tato cesta, proč chvátáme do další místnosti svého života.

Známe to a není to nic nového. Takový Komenský by mohl vyprávět.
V labyrintu světa si v neklidné době, na neklidných cestách, prožil své. Úmrtí manželek, úmrtí dětí, ztráta majetku, vyhnání z domova a pronikavé pohledy na nestoudné lidi.
Jeho řešením byl „ráj srdce“. Píše, že je zapotřebí zanechat všeho kvaltování, povykování a zaměřit se na svoji práci, svoji cestu a „ráj srdce“ se začíná otevírat. Nejdříve zbystřenými smysly, doladěním svého těla a nakonec klidem a nadějí, že můžeme tvořit.

Naše řešení

Nepolevovat, hledat a tvořit.
Uplynulo něco vody. Zestárli jsme. Bydlíme, kde jsme bydlet chtěli.
Říká se, že konec dobrý, všechno dobré.